1921 – 1945
1921 – 1933: Pod vlivem skupiny Stinnes
Skupina Stinnes byla jednou z předních průmyslových korporací ve dvacátých letech minulého století a zahrnovala v sobě těžební společnosti, plavební a strojírenské společnosti. Spolu se společností Thyssen vlastnil Hugo Stinnes většinový podíl akcií v RWE.
Pro své stavební projekty Stinnes hledal stavební společnost, kterou by mohl integrovat do svého koncernu a v tomto úsilí jej podporoval jeho zaměstnanec Albert Vögler, jehož bratr Eugen řídil essenskou pobočku HOCHTIEFu.
Eugen Vögler
Elektrárna Klingenberg, Berlín
Centrál se stěhuje do Essenu
Eugen Vögler (1927 – 1945; data se vztahují k jeho působení ve funkci generálního ředitele) v roce 1921 vyjednal se skupinou Stinnes smlouvu na vytvoření „společenství zájmů“, pod jehož hlavičkou by prováděl veškeré stavební projekty HOCHTIEF. V roce 1922 byla v rámci integrace se skupinou Stinnes centrála společnosti přesunuta do Essenu. I přes všechny tyto změny učinili ředitelé HOCHTIEFu vše pro to, aby byla zachována kontinuita.
Společnost oficiálně adoptovala název HOCHTIEF v roce 1923, respektive její plný název „HOCHTIEF Akteingesellschaft für Hoch- und Tiefbauten vorm. Gebrüder Helfmann“.
Francouzská vojenská okupace průmyslového Porúří však brzy změnila hospodářské klima. Navíc, skupina Stinnes po smrti Huga Stinnese zkolabovala.
S pomocí bank, s nimiž HOCHTIEF úzce spolupracoval od svého založení, se podařilo tuto krizi překlenout. Společnost RWE a velká elektrotechnická společnost AEG se staly akcionáři HOCHTIEFu s 30% a 13% podílem. Situace v HOCHTIEFu se opět uklidnila. Ve vrcholovém vedení došlo ke změně, kdy Eugen Vögler nahradil Hanse Weldmanna ve funkci generálního ředitele.
Úspěch ve velkých projektech
V roce 1923 se podařilo v Německu zastavit hyperinflaci a podnikání HOCHTIEFu se díky značnému počtu velkých projektů začalo zase vyvíjet správným směrem.
HOCHTIEF postavil velkou elektrárnu v berlínské části Klingenberg (1926-1927), byl zapojen do výstavby přehrady Schulchsee v jižním Schwartzwaldu (1929-1931) a postavil nové budovy pro uhelné doly Zollverein v Essenu (1929-1931). Všechny tyto zakázky byly od opakovaných klientů. HOCHTIEF dokázal dobře využít svých obchodních vztahů.
Přehrada Schluchsee
Uhelný důl Zollverein, Essen
Velnou technickou výzvou byla výstavba viaduktu přes řeku Ammer poblíž bavorského Echelsbachu (1928-1929). Most volně překlenoval rekordních 130 m nad hlubokým údolím řeky a stal se nejdelším železobetonovým obloukovým mostem v Německu. Filmové týdenníky tehdy byly plné informací o postupu výstavby na tomto mostě.
Most přes řeku Ammer poblíž Echelsbachu.
HOCHTIEF začíná v zahraničí
Ve třicátých letech se začal HOCHTIEF etablovat i v dalších zemích a stavěl mimo jiné továrny ve Finsku a různé budovy ve Francii a Bulharsku.
Nejvýraznějším projektem tohoto období je Albertův kanál v Belgii (1930-1934), což je vodní cesta z Lutychu do Antverp. Navržením řady konkrétních inovativních návrhů HOCHTIEF zkrátil dobu výstavby kanálu v délce 17,4 km v části Haccourt-Briegden z devíti let na čtyři a půl roku.
Albertův kanál, Lutych-Antverpy
1933 – 1945: HOCHTIEF ve Třetí říši
Hitlerova vláda ze začátku malovala optimistické budoucí očekávání. Mnoho členů dozorčí rady vstoupilo do řad NSDAP po jejím vítězství v parlamentních volbách v roce 1933. V této době však nebyl členem strany ani jeden člen představenstva. Až později jmenovaní členové vedení měli partajní knížku. Členství ve straně nikdy nebylo podmínkou k získání místa v dozorčí radě nebo představenstvu. Vedení HOCHTIEFu proto nebylo obecně vázáno následovat politiku strany. Vögler se stal členem NSDAP v roce 1937.
Centrála společnosti na Opernplatz, Essen
Už v roce 1934 se očekávání, která HOCHTIEF a ostatní stavební společnosti spatřovaly v nových pobídkách do stavebnictví, začala plnit zahájením výstavby dálnice. HOCHTIEF bych zapojen i do dalších velkých státních a partajních zakázek, včetně národního centra sloužícího pro nacistická shromáždění a „Atlantického valu“. HOCHTIEF rovněž podnikal v zahraničí a i v zemích, které Německo obsadilo: v Bulharsku, Jugoslávii, Polsku, Maďarsku, Rakousku a dokonce i v Íránu. Tyto projekty zahrnovaly dopravní stavby a někdy i průmyslové budovy.
V roce 1936 se HOCHTIEF přestěhoval do nové kancelářské budovy na ulici Rellinghauser, kde sídlí dodnes.
Říšská dálnice
Montážní závod Opel, Brandenburg
Druhá světová válka
Od přelomu let 1939 a 1940 HOCHTIEF využíval na svých stavbách práci nuceně nasazených. O těchto projektech, jako i o mužích a ženách, kteří zde byli nuceni pracovat, se ví málo, protože mnoho dokumentů bylo ztraceno nebo zničeno. Dalším problémem je provádění projektů ve sdruženích a tudíž někdy nejde spolehlivě cokoliv říct k nuceně nasazeným, které HOCHTIEF využíval.
Za účelem usmíření a poskytnutí odškodnění se společnost připojila k iniciativě „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“, což je nadace financující odškodňování nuceně nasazených.
V závěru války se práce ve stavebnictví téměř zastavily. Zaměstnanci ze staveb ve Východní Evropě prchaly před postupující Rudou Armádou. V březnu 1945 byla centrála HOCHTIEF poničena přímým zásahem bomby.
V roce 1945 byl HOCHTIEF konfrontován obrazem zkázy. Stavby a pobočky na území východně od linie Odra – Nisa, která se stala novou hranicí mezi Německem a Polskem, musely být bezezbytku opuštěny: Kaliningrad, Gdaňsk, Katowice a Krakov. Generální ředitel Eugen Vögler byl na útěku před okupačními orgány. Většina poboček HOCHTIEFu byla poškozena při náletech. Velká část stavebních strojů a nářadí bylo ukradeno nebo vyřazeno z provozu.
Nuceně nasazení na stavebních projektech